Děti, které u nás žijí, byly z velmi vážných důvodů soudně odebrány ze svých původních rodin.
Některé z nich mají rodiče, kteří se snaží napravit chyby a vytvořit podmínky pro co nejrychlejší návrat svých dětí domů.
Některé z nich však mají rodiče, kteří nebyli ochotni nebo schopni se o své potomky postarat ani v základní míře – nechali je žít bez péče, v zimě, velmi často i o hladu, ve špíně. Součástí dětského života před umístěním do domova bylo dost často i fyzické či psychické týrání a sexuální zneužívání. Tyto děti se k biologické rodině vrátit nemohou.
Další z nich byly ponechány v porodnici hned po narození. Jsou opuštěné, žijí u nás v dětském domově a s nadějí čekají na novou rodinu.
Protože sebelepší dětský domov rodinu nenahradí, snažíme se spolu s příslušnými úřady pro děti zajistit náhradní rodinnou péči.
Náhradní rodinná péče zahrnuje jednak adopci, jednak pěstounskou péči.
Adopce čili osvojení znamená, že dítě se stává členem nové rodiny i po právní stránce. Noví rodiče se stávají zákonnými zástupci dítěte, jsou uvedeni v jeho rodném listě a mají k němu všechna práva a povinnosti.
Pěstounství se od adopce liší v tom, že dítě sice žije v nové rodině, ale jeho zákonnými zástupci stále zůstávají biologičtí rodiče. Ti mají i nadále právo rozhodovat o důležitých otázkách - přihlášce do školy, souhlasu s operací dítěte, vystavení cestovního pasu, mimoškolních aktivitách a podobně.
Pěstouni kromě přídavků na děti dostávají od státu prostředky na úhradu potřeb dítěte a odměnu pěstouna.
Pěstounská péče je službou pro dítě, obdobně jako je službou pro něj výchova v dětském domově. Dává ovšem šanci, že pokud se mezi dítětem a pěstouny vytvoří citové pouto, získá oporu a určité zázemí i pro budoucnost v době dospělosti.
Dochází ale i k opačným případům, kdy pěstouni děti vracejí zpátky do dětského domova, někdy i po několika letech soužití.
Realita je taková, že do adopce odcházejí většinou miminka z kojeneckých ústavů.
Děti z dětských domovů, které jsou větší, mají příležitost spíše v oblasti pěstounské péče. O spoustu z nich však pěstouni zájem nemají, protože neodpovídají jejich požadavkům – nejsou z většinové populace, mají nižší intelekt, který nestačí požadavkům základní školy, nemají odpovídající pohlaví, mají několik sourozenců nebo vyšší věk (nejsou předškoláci, ale už chodí do školy).
Proto, bohužel, v dětských domovech zůstávají děti, které sice jsou navrženy do náhradní rodinné péče, ale nikdo je nechce. Ty pak zůstávají v ústavním zařízení až do plnoletosti.
Naše tety vychovatelky jsou laskavé a starostlivé a pro děti dělají maximum, ale mámu s tátou nemohou nahradit.
Dětský domov je umělý svět, a přesto, že se snažíme vytvořit podmínky, které se co nejvíce přibližují reálnému životu (viz Výchova v rodinných skupinách), máma a táta, jež by byli přirozeným vzorem, citelně chybí.